čl.1

09.01.2012 01:48

Quentin Trantino Death Proof – kritika společnosti (Jan Janovec) 

Uchopení tématiky filmů Quentina Tarantina

Q. Tarantinovy filmy jsou nejdrsnějšími a nejútočnějšími v současné mainstreamové kinematografii. Gauneři, Pulp Fiction, Janmes Brown, Kill Bill, až po retro snímek Death Proof (Auto zabiják), který si bere na paškál motivy z krváků ze sedmdesátých let dvacátého století. Tímto způsobem recykluje staré témata, které se neustále opakují a nemění. Proto nelze než souhlasit s jeho vlastním tvrzením, že točí pořád jeden stejný film dokola.
Jeho oblíbenými žánry jsou: gangsterky, bojové umění, „béčkové“ akční automobilové honičky. Z tohoto seznamu, lze si vydedukovat závěr, že Tarantino dává přednost akci před hlubokými oduševnělými úvahami. Ale není tomu tak, divák to nemá tak lehké na plátně, protože musí vyslyšet přehršel přidaných hovorů o tématech, které nijak nesouvisejí s kolizí námi spatřenou.
Když se budeme hlouběji zabývat obsahovou stránkou filmů, či v našem případě Death Proof, tak můžeme posléze nalézat jisté shody. Zápletka všech jeho filmů se odvíjí od života nějakého krutého násilníka, kterému se něco nepodaří v jeho životě nebo narazí na silnějšího protivníka. Dále společným prvkem je, že brutální a násilné chování je výsledkem
nevydařených činů násilníka. Jakmile se hněv a násilí utrhne ze řetězu, lidé strašně trpí, nevinní spolu s vinnými. Činy těchto mužů často vyústí v jejich vlastní smrt (ale ne vždy). 1 A v neposlední řadě mezi tvrdými zlosyny najdeme záblesky soucitu a morálky. V našem zkoumaném snímku Death Proof za tento moment můžeme považovat jisté procitnutí (probuzení z nereality) kaskadéra Mike po automobilové honičce. Kdy můžeme vidět a slyšet jak chválí své sokyně za skvělou „hru“ (jakoby chtěl jim adresovat: „Díky holky za adrenalinovej zážitek, ale pro dnešek toho bylo už dost. Teď pojedeme každej svou vlastní cestou“.), ale je „nepochopen“ a postřelen. Tuto scénu si ještě připomeneme níže.

 

Death Proof (Auto zabiják)
Po obsahové a obrazové stránce je Death Proof podařenější filmařina, co se týče stylu, i když se násilné scény dají spočítat i na prstech pouhé jedné ruky. Aby rozdělení na dvě části nebylo málo, Death Proof se odehrává také v různých rovinách. Začínáme v Austinu (tuším, že je to oblíbené místo obou režisérů, považují ho za svůj domov) v nočním baru, kde si skupinka dívek užívá páteční noc. Barman (Tarantino) nalévá a na konci výčepu se záludně pohupuje na židli Kurt Russell, jenž se představí jako kaskadér Mike. To, že žádost o svezení domů skončí masakrem je nasnadě a scéna svou brutalitou (a také díky režisérovu umu) vyvolá spíše zděšené ticho, než pobavené úsměvy nad násilím. Pocity jsou to až nepříjemné, tak jak tomu bylo v opravdových grindhouse snímcích. Death Proof pak zvolní, vysvitne slunce, cesty v Californii začnou být horké a již jednou zmiňované rozhovory ala Reservoir Dogs můžou začít. Vedle Russella jako psychopatického vraha je hlavní pozornost věnována postavám dívek, dalších potenciálních obětí, hrajou je Zoe Bell (zaskakovala za Umu Thurman v Kill Bill), Tracie Thoms a Rosario Dawson. Slečny jsou v Texasu na natáčení nového filmu, a jak se později ukáže, jsou pro Mika více než soupeřky. Jednoduše hanlivě řečeno stejný příběh, ale s naprosto jiným koncem.

Závěr Death Proof a kritika společnosti
Tedy po shlédnutí Death Proof si divák může stěžovat, že právě zažil dlouhý, nudný, špatně natočený krvavý film. Můžeme jen hlasitě zvolat ANO, ale s dodatkem, že to bylo všechno záměrem režiséra. Lze se jen domnívat, proč byl takto vytvořen tento akčně hororový film. Je v něm cítit silná absurdní nadsázka, která je hnána až do šokujícího extrému. Je to jakási kritika soudobé společnosti, která je zahlcena masovou kulturou (reklamou na život), která nevědomky přetváří společnost k obrazu svému. Lidé „nežijí“ své životy, ale vytvářejí si a žijí příběhy svých hrdinů, či co je jim ukázáno jako „pravda“. Tím pádem se pohybují ve fikčním světě. A tento svět dokonale vystihuje Tarantino maličkostmi jako je neexistující krabička cigaret Red Apple až po kaskadéra Mike. Tato kritika je nám předána v radikálním případě, že Mike je filmový automobilový kaskadér, který žije svými filmy a ty situuje na silnici s auty a civilisty. Ano, je přeměněn svou prací, která je právě součástí masové kultury, v bestii. Jeho druhá obětní dívčí skupina je též utvořena zaměstnankyněmi masové kultury a to herečkou, vizážistkou a kaskadérkami. Svými rolemi vytvářejí fikční realitu, ale ony hrají roli svého vlastního civilního zaměstnání (což působí jako paradox). Setkání Mike a dívek je na cestě, kdy kaskadérka vytváří jedno své velkolepé číslo stěžně a v tomto momentu nastává krutý boj vozů. Cesta z literárního-filozofického hlediska není zde brána jako cesta jedince za poznáním své vnitřní existence, ale je zde kladen důraz na rychlost. Ta rychlost napovídá kritiku společenského zrychlování a zapomínání všeho míra. Největším paradoxem je nečekané vyvrcholení filmu, kdy je role útočníka přebrána dívkami a role oběti se shostí sám Mike. Nyní se dostáváme k tomu místu, jak jsme se s ním výše seznámili, kdy jde Mike pochválit dívky za skvělou kaskadérskou práci, či lépe řečeno za zábavu. Mike je následně postřelen a je nucen vzít roli štvané zvěře. Divák je nucen fandit dívkám, aby potrestaly
násilníka, kterému se následně smějí jeho bolestným nářkům: „Proč sakra JÁ“?!
Dívky nepřebraly pouze roli útočícího násilníka, ale vtělily se do auta, které tu zároveň vystupuje coby maskulinum.
Quentin Tarantino vytvořil mistrovské dílo přepisující dějiny filmografie. Death Proof vychází z nápodoby filmů z období Grindhouse, které ukazovaly svůj fikční svět. Dílo je hnáno do extrémů, které jsou důkazem pro diváky, že jde pouze o (šokující) film, který by neměli žít.
 

 

Jay Jay Janovec