čl.3

09.01.2012 02:12

 

Zapomenuté světlo - Jakub Deml

 
Nejprve než se seznámíme s dílem Zapomenuté světlo, tak představím autora Jakuba Demla. Usmívající se venkovský farář se narodil 20. srpna 1878 v Tasově. Jeho otec Jakub Deml byl třikrát ženatý a z těchto tří manželství vzešlo čtrnáct dětí. Jakub Deml byl prvním dítětem z druhého manželství (matka Antonie, rozená Bělochová). Takové stručné seznámení se spisovatelem, knězem, mužem a jeho začátcích žití by nám asi nestačilo, ale jak si můžeme představit, dětství na Tasově bude stejné dětství, jak kdekoliv jinde na venkově. Bude plné her s bratry, sestrami, kamarády, pomáhání v domácnosti atd. Spíše nás zajímá kdo je, nebo spíše kdo byl Jakub Deml? Skoro každý ho zná, a odpoví na tuto otázku: muž, člověk, kněz, pomatený kněz, spisovatel? O něm jsme se neučili, spisovatel zakázaný a podobně. Co mohu potvrdit o Demlovi je to, že je všechno pravda, co zde zaznělo. Nebo lépe řečeno: kněz, spisovatel, muž s duší buřiče, a hlavní jeho kouzlo (i nepochopení) tkví právě v jeho názorových, osobních protikladech.
Začátky tvorby souvisely s jeho kněžstvím (vysvěcen na kněze 1903), jelikož přispíval literárně do časopisů Katolické moderny. Hlavním časopisem této katolické vlny byl Nový život, který chtěl přiblížit českou literaturu křesťanské provenience soudobým literárním proudů, zejména pak symbolismu, a pak ji včlenit do celoevropského literárního kontextu. Tato skutečnost nahrávala Demlovi, protože O. Březina byl Demlovým uctívaným mistrem a učitelem českého symbolismu. Nikdy nepsal v pravém slova smyslu náboženskou ortodoxní poezii jako hlavní představitelé katolické moderny, a též nikdy nepsal opravdový symbolismus. Deml měl snahu včlenit náboženskou zkušenost do životních osudů soudobého člověka, což ho muselo přivést do konfliktu s představiteli soudobé církve. Demlův dlouholetý spor s představiteli církve byl obsahem v knihách Rosnička, Do lepších dob i ve Šlépějí. Tento spor ohrožoval jeho vnitřní identitu a společenskou hodnotu jeho kněžství, ale zároveň jej mimoděk a proti jeho vůli stavěl do samého středu duchovní krize, která jen ztěžka a opožděně reagovala na společenské a sociální změny právě počínající 20. století.
Ukázali jsme si rozpory Demla s církví a dále si ukážeme, jaké měl rozpory se symbolismem. Symbolisté povýšili umění nad život. To je pro Demla vždy a za všech okolností nepřijatelné; konkrétní život měl pro něho mnohem více tajemných propastí a
nevyzpytatelných záměrů, jež nemohly být nikdy celé vyjádřeny ani v tom nejdokonalejším uměleckém díle. Proto v díle Demla jsou zastoupeny konkrétní osudy, konkrétních lidí. Deml spojuje ve svých dílech básnictví symbolistické viděno očima romantika, který je pronásledován láskou, smrtí, nicotou a hledáním pravdy, ať je to cokoliv. Spojitost mezi životem a snem naznačil Deml sám: „Sen je často jediným věrohodným svědkem nitra našeho, neb když člověk bdí, sám mnohdy se brání pravdě“
Mohli bychom si myslet a ukazovat si prstem, že Deml vyvolává sám spory. Ano i ne. Deml vstoupil do doby duchovní i literární krize, která panovala okolo 1900 roku. Proto se mohl zhmotnit existenciální krize člověka, kněze a básníka.
Porovnání knihy a filmu Zapomenuté světlo
Při svém putování se Deml dostal náhodou do Kuksu (byl tam v roce 1931 povolán na kněžské exercicie), kde se seznámil s německým hrabětem K. Sweerts-Sporckem a jeho dcerou Kateřinou. Jeho pokus o asimilaci s německým prostředím, jímž měl být stvrzen jeho status národního vyvržence (dvě sbírky veršů Solitudo a Píseň vojína šílence napsal dokonce německy), i rozporuplný citový vztah ke Kateřině Sweerts-Sporckové skončily krachem. Strohé odmítnutí mu vzalo veškerou naději, a za této situace, kdy volal po člověku, jímž měla být Kateřina Sweerts-Sporcková, a toužil svůj „podivný román duše“ scelit jedinou ústřední postavou, mohl namísto člověka hodného oběti a lásky postavit do jeho středu jen vlastní zoufalství a osamění. Tak vzniká Demlova snad největší a nejvýznamnější próza Zapomenuté světlo, i když je tato próza základním výrazem Demlova stavu duše, intenzita prožitku ovlivní v následujících letech i další díla.
Po vydání v roce 1934 byla většina nákladu zkonfiskována, Deml směl knížku distribuovat teprve poté, když zcenzurovaná místa v knize začernil) vyvolal ve veřejnosti silné pohoršení a jen nemnoho čtenářů a literárních kritiků postřehlo jeho uměleckou velikost. V čem byla pohoršivá odvážnost i umělecká významnost tohoto textu? Především v totální upřímnosti, s níž básník vypovídal o své bolesti a zoufalství. Byla-li bolest přítomna v Hradu smrti víceméně jako metafora, vyjadřující těžkou krizi básnického subjektu uprostřed nemilosrdného světa, v Zapomenutém světle se vše stalo konkrétní realitou. Básník se cítí proklet českým i německým národem, je odmrštěn milovanou ženou a potupen čtenáři. Jeho utrpení se stává nesnesitelné, všechny dosavadní hodnoty se zhroutily, skutečnost zdá se vyvrácena z kořenů a básník bloudí nočním Tasovem jako člověk, jehož údělem se stala marnost a zbytečnost, tak jako je zbytečné světlo lampy za bílého dne. „Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout. Možná, že ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné světlo zhasla.“  Takový je základní symbolický smysl osamoceného člověka „zapomenutého světla“. „Mluví-li člověk v bolesti, mluví zcesty jako šílený král Lear“ - říká Deml, aby zdůvodnil, proč se plynulost jeho artikulace změnila ve výkřiky a vzlyky. Hroutící se svět hodnot rozbíjí i poslední jistoty literární, zbývá jen jazyk jako poslední útočiště před zalknutím se němou bolestí, a protože jazyk není jen výrazem našeho myšlení, ale odráží se v něm i naše tělesnost, nemohl Deml v proudu řeči utajit před čtenářem ani to, čím trpěly jeho smysly, ponížené a uražené odmítnutou láskou, v lásce se stával člověkem vydaným sobě samému napospas, který zapomněl, ţe je také knězem, právě zde stojíme před dalším důležitým klíčem k pochopení Demlova díla. Je to konflikt mezi básníkovou smyslovostí a jeho kněžstvím; v Zapomenutém světle tento konflikt vrcholí a dotýká se samých kořenů Demlovy křesťanské víry.
Při čtení Zapomenutého světla se dostáváme do pasti sítě pavučin upletené Demlem, proplétáváme se dopisními hovory s Bohumilem M. Ptáčkem, smrtí Pavli Kytlicové, pouť smrti Marie Zezulkové, kterou doprovází až ke konci jejího žití, pak úvahy náboženské a literární. A zároveň se dostáváme hluboko do „duše“ osoby, osamělého a zmateného člověka, který má vnitřní boj, a to zdali je více kněz či muž se vším co k tomu patří v roce 1934. Tento slepenec na mne působí jako eseje s románovým duchem.
Filmové zpracování Zapomenutého světla Vladimíra Michálka je (volná adaptace) sestaveno s „hlavní dějové linky“ a to příběh cesty smrti Marie Zezulkové. Příběh je vystavěn na sklonu komunismu 80 let. Setkáváme se zde s vesnickým farářem, který bojuje se státními úředníky i vyššími církevními představiteli za záchranu zchátralého kostela. Dále farář Holý (ztvárnil Bolek Polívka) spatřuje největší hodnosty lidskosti a všeho míra ve víře Boha, zápasí s pocitem vlastní zbytečnosti a bezmocnosti nechtěný veřejností, ale hlavně se cítí být nicotný při setkání s chorobou milované Marjánky (Marie Zezulkové, kterou si zahrála Veronika Žilková).
Stejně bezmocný je i před socialistickým režimem, který arogantně likviduje hmotné i duchovní hodnoty.
Závěr
Po přečtení knihy jsem byl zmaten, „pohoršen“ vulgarismy, znechucen nicotou kněze, protože „kamarád“ Boha má těžší život než jeho ovečky. Byl jsem i pobaven posměšky, které byli směřovány soudobým autorům, ironie a celé dílo na mne promlouvalo ještě dlouho, potom co jsem ho odložil. Kniha dává větší důraz na utrpení kněze a jeho vnitřní boj. Musí bojovat s českým prostředím, které ho nepřijímá takového jaký je, a proto otráven češstvím chce asimilovat do Německa, ale zde ho také nepřijmou: „Že mne zapře, že mne opustí, opustí a zradí národ český, to mne ani nepřekvapuje, ale že mi to učiní i národ německý, to mne děsí, neboť národu, z něhož vyšel můj děd, přičítal jsem mnohem vyšší inteligenci a daleko vyšší mravnost.“ 
Takový má těžký osud nikým nechtěný kněz Deml, ještě ho zužuje nemohoucnost pomoci, pohlazení své milované Zezulce: Řekl jsem, že ta umírající žena byla mojí milenkou. Ani rukou, ani myšlenou nikdy jsem se nedotkl jejího těla. Její duše jsem se ovšem velmi často dotkl i myšlenkou, i rukou…
Sacerdos alter Christus. Kněz je druhý Kristus. Co by učinil Kristus?
Z ukázky je patrno, že sám Deml neví, zda je víc kněz či muž. A odpovídá na tento problém výpovědí na Noli me tangere z různých úhlů.
I na vzdory naštvané atmosféry díla je zde obsažen i humor. Sice je to černý drsný ironický humor, ale skvěle to vykresluje náladu té doby, náladu Demla. Dovolím si uvést ukázky z knihy: „Ať se čeští katolíci nestydí: všechna radia a všechna česká inteligence padá na kolena před hanáckou senilní slintavkou! Naproti tomu Listy Otakara Březiny zůstávají národem nedotknuty jak Vestálky. Jako panictví Jakuba Demla. Žádná holka se nevyskytuje. Jedna je moc dlouhá, takže nade mne svým nosem čouhá, druhá je moc krátká, takže mi nesahá ani po kolena.“
 
V další ukázce si dělá legraci s Durycha:
„Toť se zorumí, že já ženám nevěřím, ostatně, bylo to v nočním rychlíku, tedy takřka v nočníku a ženy, ženy strašně rády dělají protekci, já sám znám jednu takovou, jmenovala se tuším Mata Harri, či tak nějak, všechny generální štáby evropské byly do ní zamilovány a já živě lituji. že jsem této krásné dívce nesměl políbit aspoň kotníček, když už ne stehýnko, ona byla z rodu chudého, že se divím a nemohu pochopit, proč Jaroslav Durych dosud o ní nenapsal román; titul už bych mu poradil: Píseň o lilii.“
Nebo na stránce 104 popisuje posměšně hnusného, rezavého psa, který je tak blbý, že by mohl číst klidně Arne Nováka…
Když si budu nyní brát do ruky film a knihu, tak musím konstatovat, že film by nemusel mít v titulcích hrdě vyhlížející nápis: volná adaptace Zapomenutého světla od Jakuba Demla. Jak to, že si dovoluji hanit tento oceňovaný film? Důvod je prostý. Zdá se mi velice nefér k tématice osamoceného kněze vsunout násilně do osmdesátých let, leč se mi zdá tento postup vystavění velice vydařený, moderní (v poslední době), a v neposlední řadě je to velice efektní přístup k nějakému kladnému ohodnocení. Je to takový recept, do kterého přidáváme bujon doby komunistické, tak pro lidi nenáviděný, zalitý vlažnou vodou melancholie a špetkou klišé, však jsme se měli všichni dobře. Brání mi se zaměřit na osud kněze a umírající ženy.
Ke knize se budu dlouho vracet a hledat, co mi bylo zatajeno mým věkem. Stále je něco, co se dá hledat v tomto díle, například v existencionální rovině (bytí a víry). A na film si vzpomenu v tom smyslu, že zde skvěle ztvárnili Bolek Polívka a Veronika Žilková (jinak šašci, klauni) vážnou roli, ale jinak je to nudný, běžný až tuctový český film.
 
 
Jay Jay Janovec