čl.2

09.01.2012 01:58

 

Vliv městské/venkovské architektury na postavy v dílech Kuře Melancholik a Kašpar Lén mstitel

 
Uchopení naturalistického umění
Naturalismus je těžko uchopitelný umělecký směr, který se snaží ukázat, zachytit, vyfotit nezkreslenou realitu života. Všeobecně se má za to, že básnický naturalismus je fenoménem z přelomu století a z prvního desetiletí dvacátého století. Ačkoliv už dříve literatura nesla rysy naturalistického umění a to především z per literárních skupin z devatenáctého století. Je tedy těžké ukázat prstem a říct tento tvoří naturalismus. Od „opravdových“ naturalistů jsou oddělováni autoři, kteří jsou milně nařčeni za tvoření takzvaného kritického realismu, na druhé straně jsou naopak k naturalistům počítáni osobnosti, jež vytvářejí zcela jiný umělecký styl než naturalistický. A když se objeví na naší scéně osoba, která svou tvorbu pojmenuje naturalistickou jako básnický styl, není o ní příliš jasno. Jako autory naturalistické umění v naší literární kultuře se nemůžeme bát pojmenovat Josefa Karla Šlejhara a Karla Matěje Čapka-Choda. Český naturalismus vnímáme jako vystřízlivění ze snů sentimentu. Tento naturalismus můžeme také vnímat jako polemiku s parnasismem (vidění vesnického prostředí jako něco dobrého a městské jako něco zkaženého), ale ještě má mnoho rysů obrazné stylizace, proti níž bojuje. Všednost obsaženu v dílech naturalistů vidíme nikoli jako banalitu drtící tvůrčí život, nýbrž jako živočišnou energii, která láme svou sílou všechna pouta s racionálními i intelektuálními koncepty. Vezmeme li si dvě osobnosti již zde zmíněné, tak se dobereme asi k tomuto výsledku. J. K. Šlejhar se nebránil vystavět své naturalistické dílo, známé již v Česku, v moderním venkovském prostředí, což ostatním naturalistickým spisovatelům připadalo jak klišé, ale přesto samotnému dílu to neubralo na naturalistickém pojetí. K. M. Čapek-Chod došel nejdál z českých naturalistů a šel cestou nové lokalizace; lokálním rámcem obrazu se stávají místa, která by bylo možné označit jako lidské „peklo“ či sociální podsvětí, nebo na druhé straně zase místa samoty. Příběhy se odehrávají většinou ve větších městech, a proto nastiňuje problémy s tím související. Například Praha a výstavba činžovních domů, bank, život vyšší společnosti a chudiny a také anonymita velkoměsta.
Oba autoři nehodnotí vyobrazené situace ve své tvorbě, ale pouze jsou tichými svědky, kteří nám „vyfotografují“ příběh bez příkras. Vybral jsem si J. K. Šlejhara „Kuře Melancholik“
 
Porovnání naturalistických prostředků v městském a venkovském prostředí
Z přečtených děl jsem vypozoroval, že se autoři vracejí k podstatě živočišného bytí a s tím je nedělitelně spjato rozmnožování a smrt. Podle mého pochopení musí být jedno nebo druhé obsaženo v naturalistickém díle, aby mohl být stavěn nějaký příběh.
V Kuřeti Melancholik se hned na začátku setkáváme se smrtí-smrt matky. Chlapec sedí před vesnickým stavením a přemýšlí nad tím, co je smrt, protože mu bylo řečeno: „ zemřela ti maminka“. Poprvé slyšel tato slova a neví, co znamenají. Tu najednou slyší z kostelní vížky zvonit umíráček a to hned dvakrát za sebou na důkaz, že zemřela bohatá osoba. Dítě však nepochopí tuto „hudební zprávu“ a je potěšeno krásnou melodií a za odměnu ji zatleská, že mu rozbila chmury. Potěšen touto změnou se vrací zpět do domu. Vesnické prostředí je plné zvyků spojených se smrtí. Za neboţkou se scházejí příbuzní, přátelé a známí, aby se mohli s ní na poslední cestě rozloučit. Tak se dělo také v našem případě. Všichni hosté navštěvovali lože mrtvé, které bylo vedle chlapcova pokojíčku. Vše doma bylo zahaleno černým smutkem. Pojďme se podívat, jak nám Šlejhar ukazuje lože, které se nám před očima proměňuje v márnici: „Z pokoje zavanul chlad. Byl to pokoj parádní- salon- a ze všech pokojů parádních i za největších paren zeje chlad. Stěny byly modře malovány a visely na nich dva velké obrazy v žlutých masivních rámcích. Také skvostné kývadlové hodiny na nich visely; ale jako ve všech salonech, nešly ani zde. Nábytek s tmavou politurou tím pak se vyznačoval, že byl na něm prach – jednak také příznak všech parádních pokojů, jinak známka, že mysli v domě již dlouho byly zaujaty něčím zcela jiným než zřetelem na pořádek a smejčení. Panoval tu tichý, pochmurný, rozsáhlý klid.“ Dále ještě situace graduje, když dítě jde s Katlou se podívat na maminku. Dítě spatří prkno na židlích podle jarmary, zastřené bílým prostěradlem, do něhož se vtlačují tvary lidského těla. Tento obraz ve mě vyvolává myšlenky a představy ležící mrtvoly na márách v márnici.
Po nějaké době se nastěhuje k otci do domu do ložnice maminky, jak žila a později ležela jako mrtvola, mladá macecha a hned se pokoj proměňuje na místnost k páření: „Bylo to jednou
v noci, když se hošík probudil. Z pokoje vedlejšího zněl utajený smích, jakési veselí a šepot; mezitím pak střídaly se polohlasné polibky. Také tam hořelo přitlumené růžové světlo z parádní lampy, vyšeřujíc záclonami skleněných dveří až k němu na postýlku. Lehounké vzdušné útvary tkvěly na stěnách a po stropě. (Zdálo se vedle v pokoji dlíti celé blaženství a vřelé, vášnivé štěstí smyslného života.)“ Z uvedené ukázky je v malých náznacích cítit erotičnost situace, která je navozena růžovým světlem, které dokresluje polohy partnerů. Dále nám dotvářejí akt tělesného styku polibky, utajený smích z vedlejší ložnice, přesto slyšený chlapcem. Mějme v paměti, že hovoříme stále o jedné místnosti, a proto je velmi zajímavé, jak se ložnice proměňuje s novou nájemnicí. Přesyceni čerstvým vzduchem venkova jdeme s kufrem plným něhy do špinavého zalidněného města. Zhnuseni vojnou hledáme si práci, kterou nám zprostředkuje „hlavní architekt“ K. M. Čapek-Chod. Dostáváme do rukou hladítko, hoblík, lopatu, lžíci, fanku, stěrku a ostatní zednické nářadí. Musíme se obrnit velkou trpělivostí a fyzickou silou potřebnou pro stavbu, se kterou roste příběh Kašpara Léna Mstitele. Celou povídku prožíváme na stavbě domu, zde se také pokusím ukázat hlavní složky naturalistického umění (sex/smrt).
Po náročné práci, z které máme mozoly na rukou a unavené oči, se dostáváme doprostřed dějství příběhu. Záhy se dozvídáme, že „dědek fajfka“ spadl z lešení a na následky zranění umírá. Dovolím si zde uvést ukázku setkání vnuka, mrtvoly a Léna. Je to výbuch emocí jak je zachytil Čapek-Chod: „Že spadl dolů, to už bylo vykřiknuto několikráte, jenom se ještě nevědělo, zda z druhého či třetího patra.
Také toho, kdo plakal, zahlédl nyní Lén. Nad zbitým Liprcajem klečel hoch, poloviční dítě. Kormutlivost zjevu ještě tesknější byla jeho chováním. Kmité prsty jeho hybných rukou hrály po celé postavě ubitého. Každý dotek jako nový poznatek skutečnosti zesiloval úpění dítěte, a v okamžiku, kdy Lén byl přihlédl, bolestné dojetí naříkajícího hocha dospělo vrcholu a zlomilo se spádem v ryčné hoře.“ Z uvedené ukázky je patrný odstup od skutečnosti, že umřel člověk. Autor nás zavádí na místo neštěstí, ale řeší jiné problémy, například z jakého patra dědek spadl a že dědkův vnuk je slepý. Lén je zasažen hrůzným osudem slepého chlapce, který bude nucen nějak přežívat v samotě a chudobě, a smrt starého kamaráda neřeší, protože žije s myšlenkou, že byl stejně starý „(tudíž skoro mrtvý)“ a nyní už je mrtvý, což patří ke koloběhu přírody.
Nevím, jestli následující ukázku označit za gradaci, ale víc mě upevňuje v názoru, že je smrt něčím normálním, co nestojí za pozastavení. Na scénu přichází maltářka Kabourková a „důvěrně“ se nám svěřuje, jaký hrůzný den dnes měla. Nejhorší na tom zážitku je, že strašným způsobem se lekla, až málem nevstala, ale samotný akt smrti ji nezasáhl: „Kriste pane na nebi,“ zahořela, „já nevím, lidi, dostanu-li se ještě na nohy, tu ránu nezapomenu do smrti, bylo to, jako kdyby shodili z půdy loktuši s centýřem sena, i ty kůstky jsem slyšela chrastit…“
Jak již jsem podotkl, vše co prožíváme s hrdinou, se odehrává na stavbě domu. Zde zažijeme rvačky, úmrtí, vraždu a také milostný románek. Nyní bude předvedena zajímavá ukázka romance na staveništi, romance mezi Lénem a Kabourkovou.
„I ačkoliv tedy mohl vědět, do čeho se pouští, po chvilkovém otálení sedl si vedle Kabourkové, snad proto, že mu všechno do hlavy ani dobře nelezlo.
„Co!?“ zeptala se maltářka, ačkoli Lén ani nepíp.
Ale právě tato otázka byla důkazem, že něco říci měl, a polo výčitkou, že nic neřekl. Lén však mlčel. Seděli tady, uprostřed všelikých stavebních hmot, mezi stohy cihel, hromadami písku a malty, jako za světem, a nikdo by o nich nic nevěděl, kdyby sám měsíc nebyl se rozeběhl napříč mračnem a nebyl se posadil na jeho kraji, očividně zvědav, co si Lén počne s Kabourkovou. Lén dobře viděl sinavým, vyždímaným oblakem světlou jeho stopu, než vyšel.“
Opravdu půvabná romantická scéna na nehostinném místě staveniště. Z Léna je cítit taková stopa otupělosti, která je snad zapříčiněna alkoholem, minulou rvačkou, anebo uvědomění si své zrady, zrady své milé a nenaplnění odplaty. Je podvědomě zhnusen sám sebou, že pomáhá vystavět dům svému protivníkovi.
 
Závěr
Podle mého úsudku jsou zde výše uvedené nejdůležitější prostředky naturalistického umění, v nichž lze vypozorovat vliv prostředí na utváření postavy a děje. Se svými poznatky, ke kterým jsem došel důkladným studiem obou děl, se budu nyní svěřovat a prokazovat je předloženými důkazy.
Nejprve se pojďme podívat pod mikroskop zde uvedených ukázek z Kuřete Melancholik. Dospěl jsem k tomuto stanovisku, a to že na obytné prostředí mají největší vliv samotní
protagonisté příběhu. Ložnice zůstává pořád ložnicí až do té doby, než zemře maminka. Hned potom se mění na poutní místo posledního odpočinku, či jak jsem už „vykřikl“ v márnici. že se ložnice pokaždé změní pod tíhou událostí, můžeme vyčíst, když s příchodem mladé macechy se místnost navrací původnímu účelu. Sám autor mě v tom přesvědčil, když komentuje situaci odchodu mrtvé maminky z domu, že obytné prostory jsou ovlivněny hrdiny, a ne naopak, když píše:
„Dům zůstal tedy opuštěn.
Opustila jej právě ta, jež v něm vládla po dlouhá leta a byla domu dobrým andělem. Jedině mouchy, zůstavše po uzavřených oknech, bzučely žalostně v prázdných místnostech a jako by se dobývaly ven.“
Přesně tak! Maminka umřela a odletěla jak ten anděl do nebes a s sebou si vzala všechnu lásku, kterou dávala rodině, zvířatům, domu. Po jejím odchodu zůstala jen nicota. Zřel to hned odporný hmyz, který svou hnusnou vypočítavostí ve vesnickém stavení nechtěl zůstat ani o minutu déle. Od této ztráty v domě lidské čistoty se všechno mění. Dítě je necháváno jíst s čeládkou, kde mu je dovoleno jíst jako ve chlívě. Dětským pokojem se stává kuchyň. Na konci románu se dostáváme do extrému, kdy je dán chlapec do kůlny a dětskou postýlkou se stává slaměné lůžko a peřinou zrezivělá plachta. Tento opovrženíhodný poslední dech se odehrává ve staré kůlně, kde se skladovali hadry, bedny a seno. Musím se zastat této místnosti, protože kůlna to nechtěla, nemohla tomu zabránit, jen se stala svědkem skonu dítěte.
Ve druhém příběhu, jehož je autorem Čapek-Chod, mi vede prsty po klávesnici myšlenka opačného charakteru, než v případě Šlejhara. A to když v jednom místě se střetává vidění světa Léna a rozestavěného domu. Pojďme se podívat na zajímavou shodu nejprve viděnou domem: „Venku repetil dešť do prken, šumně pral do písku, žblunkal v nádrži na maltu, a blkotavý potůček hnal se zrovna pod dvířky do ulice korýtkem za půldne vyluhovaným. Podtékal boudu. Zvnitř stavby bylo slyšet těžké kapky, mezi trámovím prolínající, jak se ozývají: „Já - ty- on… tu - tam!“ „Zde!“ řekla vždycky nejpádnější z nich.“
 
 
Nyní přichází ukázka vidění deště padajícího na stavbě Lénovým zrakem: „ Nyní svítil tak znamenitě, že dešťové kapky, sedící v podélné trhlině podpěrného trámu lešení, všechny dostaly jiskřivá očka. Mihotavá zář lampy naproti, odtud neviditelné, marně se tetelila, zdejší strana nic s protější stinnou nechtěla míti, celá utrnula v linoucím jasu měsíčním. Podpěry
lešení vypjaly se očitě výš než ve dne, jako by nic nenesly než náklad zfialovělého stínu, v jaký odhmotnila se příčná břevna. Všechno hledí přímo do měsíce, pod nímž utíká mrak zřidlý tak jako síť ve hbitých rukou rybáře skládaná.“ V těchto posledních dvou ukázkách se mi jeví déšť jako spojující prvek na dotváření postavy Léna mstitele a stavby. Právě v tomto místě, podle mého názoru, dochází k proměně Léna a finišující stavby. Na začátku příběhu byl Lén zdravý, fyzicky silný, měl své představy a plány do života. To však byla stavba ještě v základech. Později, podle mého soudu, nastává změna, že stavba mohutní, ale Lén chřadne, ubývají mu síly.
Myslím, že mohu potvrdit po přečtení Kuřete Melancholik a Kašpara Léna mstitele tyto výsledky. V Kuřeti Melancholik sami osoby ovlivňují charakter venkovského prostředí i příbytků. Ve druhém případě Kašpara Léna mstitele naopak stavba budovy se podílí na osudu postav příběhu.
 
 
Jay Jay Janovec